pondělí 24. července 2017

Život s Laurou - kapitola z knihy

Hysterický ženský jsou příšerný. Stejně tak hysteričtí chlapi. Ano, kupodivu to existuje, i když etymologie hysterie to u chlapů vylučuje. Indikátor hysterek jsem si udělal s rozmachem sociálních sítí. Moje doporučení je se těmto typům lidí vyhnout. V prvé řadě to doporučuji sám sobě. Pokud máte dostatečný nadhled nad situací, tak si uvědomíte tu legrační tvář hysterie. Ano, jsou situace, ve kterých člověk propadá panice a zoufalství a ventiluje to jakýmsi způsobem ven tak, že to může dočasně vypadat absurdně a přitáhnout pohledy lidí, nicméně pokud se to nestává chronickým jevem, pak není co řešit. Ale jev, kterej přerostl v jakousi umíněnost a teatrálnost se subjektivním sklonem k pravdě a ohýbání reality tak, že tvrdím a prosazuji něco, co v sobě skrývá sebelítost, egocentrismus a egoismus, to je opravdu něco, čemu se obloukem vyhýbám. To sugestivní vykreslování reality, situací, obviňování a hlavně vyvolávání výčitek svědomí je neuvěřitelně destruktivní. Je s podivem, jak tito lidé mají potřebu se těmito projevy neustále zesměšňovat a degradovat, ale oni to zřejmě nevidí. Snažil jsem se najít pár hlavních znaků, které ve mně okamžitě rozblikají červenou kontrolku. Fajn je, že s rozvojem moderních technologií a facebookových profilů to jde vše mnohem snáze a rychleji. Ty sociální sítě jsou v tomto směru - jako zdroj informací a psychologickýho profilu člověka - nepřekonatelný. Stejně tak chaty a elektronická komunikace. Pokud u konkrétního člověka neustále pozoruji každý den nový a nový citát, kde je jádrem něco jako – dobře, že odešel, protože si tě nezasloužil… a podobný nesmysly a blbosti, který jsou výplodem stejně hysterických rapsódů a trubadúrů, tak zbystřím. Následně se u těchto lidí objevují statusy typu – ne, tak toto opravdu nemám zapotřebí nebo se neustále měnící stavy – zadaný/á, svobodný, příp. ve vztahu se svým psem nebo plyšovým medvídkem, tak pokud se to přičte k těm citátům a k tomu, že nemáte vůbec žádné povědomí o dané situaci a co se děje, je potřeba se mít na pozoru a hlavně se vyvarovat jakýmkoliv citovým vazbám, a to oboustranně. Při vzájemné komunikaci se pak odehrává sinusoida, kde hysterik přechází od napadání a absurdního obviňování (ty můžeš za to, že prší, zkazil jsi mi den, víkend, měsíc, život… odepsal jsi o 5 min. později, apod.) k předstírané lhostejnosti (v pohodě, je mi to jedno, to nevadí) a v případě vztahu až k rozchodu, za který by se nemusel stydět Quentin Tarantino – hlavně tím, že by se na tom dal vystavět celej scénář, kde by milión situací ústilo ve stejný vrchol (končím s tebou, už mi nepiš, nevolej, tímto to uzavírám…). Tento stav se odehrává cyklicky. Takže rozchodů v daném vztahu může nastat klidně sto padesát. Když pak přijde ten opravdový a poslední rozchod, většinou už vás to ani nebolí. K čemu je potom nějaká citová vazba s takovým člověkem? Nebo na čem je založena? Na masochismu? Na nedostatku sebevědomí a strachu ze samoty? Na neschopnosti říci „ne“ a odejít nebo ihned odmítnout? Nebo je to vše mnohem prostší. Spustí se chemická reakce – láska, tedy přesněji zamilovanost. Pak je rozum pod nadvládou emoci a FEA kyseliny a bolest a utrpení ztráty je natolik zničující, že tohle všechno snesete jen za tu cenu a odměnu, že vás dotyčná neopustí. Takže dobrovolně (tedy ze své vlastní vůle, protože si tu drogu v té žíle prostě musíte uchovat) se oddáváte těmto stavům, náladám a všemu, co je vlastně tak strašně nesnesitelný a bolestivý. Nezní to jako paradox? Laura mi kouká přes rameno, co píšu. Ona hysterická není, ale mockrát se pokoušela a pokouší udělat legrační hysterku ze mě. Už ti to moc nejde, Lauro, co? Ale byly doby, kdy se ti to dařilo. Ne, ale dnes už fakt ne… toto opravdu nemám zapotřebí… a nebuď uražená, Lauro! V tvorbě bolesti jsi pořád nejlepší! A ty to moc dobře víš! Perverzně mi olízne tvář a pošeptá do ucha: „Pojď si lehnout! Chci si ještě povídat!“